Jezdí světová špička rychleji? nebo intenzivněji? Poloviční Ironman (middle distance, half ironman, Ironman 70.3 – říkejme tomu jak chceme) je poměrně mladá disciplína na tratích (1,9km plavání, 90km kolo, 21.1km běh). Mladá, avšak oblíbená disciplína, protože nabízí krásu Ironmana, ale tváří se jako lidštější varianta dlouhého triatlonu. Donedávna nebylo výjimkou, že profesionálové byli schopni závodit na této distanci po týdnu na „dobré“ úrovni. Ano na dobré, nikoliv však na světové úrovni. Světová úroveň se za posledních 5 let výrazně změnila. Loňská sezóna naznačila jakým směrem se bude tato disciplína ubírat.

Je tu podobné provázání jako u běhu. Distanční silniční běh má hlavní tři vzdálenosti: 10km, 21.1km a marathon. Rozhodně však neplatí, že rychlý běžec na 10km bude i světovým běžcem na maratonu. Trénink je jednoduše odlišný. Půlmaraton však umí skvěle zaběhnout jak maratonec, tak i ten co běhá desítku. To platí i o triatlonu, kde rozdělujeme tři základní distance: olympijský (1,5-40-10) half (1,9-90-21,1) a full (3,8-180-42,2). Historie několikrát ukázala, že kvalitní závodník na olympijské distanci není automaticky závodníkem světové úrovně na dlouhé distanci. Třeba jako Daniel Unger (mistr světa v OH triatlonu 2007) přechod na dlouhé distance zcela nezvládl. Předpoklad je tu ale vysoký: Frodeno, Don, McCormack a další. Ti všichni si velmi úspěšně prošli kolotočem světového poháru v OH triatlonu. Druhou stranu tvoří závodníci, kteří nemají výraznou nebo žádnou historii na krátké distanci: Kienle, Lange, Al-Sultan a přesto se výrazně zapsali zlatým písmem do historie dlouhého triatlonu. Jak je to na půlce? Kdo dominuje? Historie půlky se datuje od roku 2006 (první MS). Prvním vítězem se stal Craig Alexander – zajímavá postava světového triatlonu, který nemá výrazné výsledky na OH distanci, ale 3x se stal mistrem světa na Havaji (donedávna držitel i traťového rekordu), 2x zvítězil na světovém šampionátu na půlce.


(illus. Craig Alexander)

V dalších letech začínají vítězit borci s většími úspěchy na krátké distanci (Potts, Bozzone). V letech 2009-2010 dominuje této distanci Michael Raelert, který se zdá být čistokrevným specialistou na půlky. Ironman mu zcela nesedí a na OH postrádá patřičnou rychlost. Navíc je Michi skvělým cyklistou a na půlce z toho těží.

V letech 2012-2013 se datuje doba Sebastiana Kienleho, specialista na dlouhý triatlon dominuje i na poloviční distanci a za sebou nechává i rychlíky z OH triatlon jako je třeba Bevan Docherty. Rok 2014 se zdá být zlomovým tím, kdo bude nyní určovat směr na půlce. Na těžké trati v kanadském Mont Tremblant vítězí Javiér Gómez – fenomén OH triatlonu, který za sebou nechává Frodena (OH vítěz z Pekingu) a Tima Dona (trojnásobný mistr světa na OH distanci). O rok později v rakouském Kaprunu vítězí suverénně Frodeno, druhý Kienle, třetí nemocný Gómez.

V roce 2016 MS hostí Austrálie a to byl pravděpodobně důvod, proč mnoho favoritů tento šampionát vynechává a radši ladí formu k blížící se Havaji. V Austrálii vítězí (překvapivě) Tim Reed.

Rok 2017 definitivně ukázal trend polovičního ironmana. V Chattanooze po trati letí Gómez pro druhý titul, stříbro má Ben Kanute (olympionik a vycházející stár IM 70.3), bronz má Tim Don. Pódium kompletně složené z odchovanců OH triatlonu světové úrovně.

Loňský rok (2018) byl co se týká výkonů rekordním: pódium obsadila bývalá elita krátkého triatlonu. Vítězí Jan Frodeno! (zlatá z OH 2008), druhé místo bere Alistair Brownlee (2x zlatá z OH, 2012,2016) a trio nejlepších doplňuje pětinásobný mistr světa a medailista z OH 2012 Javier Gómez.

Nikdy předtím se na této distanci rychleji neběželo! To je aktuální podoba toho, jak se na půlce závodí! Takové výkony si ovšem vybraly/vybírají svou daň! Vítěz Jan Frodeno týden po šampionátu oznamuje, že má únavovou zlomeninu. Alistair Brownlee ukončuje sezónu z důvodů zranění. Javiér Gómez sice závodí na Havaji, avšak jeho výkon je neslaný/nemastný.

O několik měsíců později se na bahrajnské horké půdě koná IRONMAN 70.3 Middle East Championship a pódium kompletně obsadí norské trio: Blummenfeld – Iden – Stornes (tváře olympijské distance). Vítězný Blummenfeld předvedl výkon z jiné galaxie: 21:36 – 01:56:52 – 01:06:57 finish: 03:29:04. Zajet půlku pod 3:30? Jeho výkon si rovněž vybral svou daň o několik týdnů později v Ománu, kde ze zdravotních důvodů ze závodu odstupuje.

Ze světa běhu pozorujeme, že světová maratónská špička zvládne v TOP kvalitě pouze dva maratony za sezónu (zpravidla jeden na jaře, jeden na podzim), půlmaraton tito borci berou jako přípravný závod – takže jich opět stihnou max. dva za sezónu. Z toho vyplývá, že světová běžecká špička má maximálně 4 velké závody za rok! Tento model postupně přebírá i světová triatlonová špička! Nepočítám závody pro sponzory, kde jejich účast je povinná, avšak podané výkony jsou se značnou rezervou (nižším Intenzity faktorem).

Někteří triatlonisté cítí, že jim ujíždí vlak a tak se v tréninku snaží tuto situace zvrátit. Krásný příklad je Lionel Sanders, který je známý svým pseudo vědeckým pojetím tréninkového procesu. Po světovém šampionu v Jižní Africe se nechal slyšet, že když viděl výkony svých konkurentů tři dny nespal. Ve snaze zůstat ve světové špičce si způsobuje únavovou zlomeninu. Stejný problém trápí i Jessieho Thomase, který před nedávnem zaběhl samotný 1/2 maraton za 1:08.

Domnívám se, že světová špička nejezdí rychleji (v řeči analýzy, nemají vyšší FTP), ale jezdí ve vyšší intenzitě (mají vyšší intenzity factor; IF*). Javier Gómez v roce 2014 na světovém šampionátu běží 1:09, v roce 2017 pak 1:10 (vlnitý profil) a o rok později 1:08. Samotný půlmaratón běží letos za 1:06:48. V roce 2018 na stejné trati 1:07:54. Je však naivní si myslet, že Gómez jak stárne, tak zrychluje. Nabité zkušenosti posouvají závodníka a dovolují mu závodit ve vyšší intenzitě.

Extrémní intenzita však má zničující dopad na organizmus a sportovec se z takového výkonu vzpamatovává déle. Jak jsem zmínil v předchozím textu, dříve nebylo výjimkou, že půlky elita jezdí ob týden, či 14 dní. Avšak s novým přístupem (vyšší intenzity faktor; IF) takový přístup již není možný (stejně jako u běžců).

*O Intensity factoru IF (NP/FTP)
IF je vztah podaného výkonu k FTP, kde FTP je maximální možný výkon na 60minut. Laicky by šlo porovnat FTP k anaerobnímu prahu, ale jedná se jen o jakési přirovnaní. Nelze tvrdit, že FTP se rovná ANP! IF má svou škálu: víme, že regenerace je s IF do 0.65 (tedy 65% od FTP). Víme, že základní vytrvalost trénujeme s IF (0.70-0.78, cyklistika, 0.75-0.80 běh) apod. Dnes víme, že IF pro půlmaraton je 1.0 (světová elita) a má to svou logiku, vždyť elita běží právě půlmaraton za 60min! Takže se jedná o maximální možný výkon na 60min. Jaký IF se dosahuje v rámci 1/2 ironmana? Tabulky uvádějí IF 0.89-93. Tedy triatlonová elita, běží půlmaraton na 89%-93% ze svého hodinového maxima. Na obrázku je záznam Lionela Sanderse IM70.3 North American Championships, kde běží s IF 0.89 (3:31min/km), z toho plyne, že jeho FTP je 3:09min/km. Na dalším obrázku je vidět IF na maraton v rámci IM Arizona (IF 0.82, na tempo 3:53min/km; IF 1.0 je opět 3:09min/km.).
Podle mého názoru se světový triatlon na poloviční distanci ubírá směrem vyššího IF (než je tabulkové 0.89-0.93). Domnívám se, že elita v současné chvíli jezdí s IF 0.95-0.98.


(IM70.3 North American Championships)


(IM Arizona)

Chcete se věnovat triatlonu? Postavit se na start olympijské trati či dokonce zdolat trať ironmana? Hlavně si upřímně odpovězte na otázku: „Proč to chci dělat nebo dělám?“ Zejména vaše motivace předurčí dosažení cíle.

Motivace (termín pochází z latinského slova „motus“ = pohyb) je „hybná síla“ lidského chování, na jehož počátku stojí motiv, tedy pohnutka zaměřená na uspokojení určité potřeby. Ta může vycházet z nedostatku (např. pociťujeme prázdnotu/smysl života) nebo naopak přetlaku (např. pociťujeme potřebu odreagovat se od stresu, vybít vztek…). Sport (triatlon nevyjímaje) naplňuje u jednotlivců přitom navíc také specifické potřeby jako např. potřebu soutěžení (být na bedně je super), sebezdokonalování (chci na sobě pracovat), sebepřekonávání (nejde to, ale půjde to), ale také potřebu určitého životního stylu (prostě být in), potřebu osobního statusu (všichni tam byli, taky jsem tam byl), potřebu nezávislosti a individuality či potřebu zvýraznění sexuality (není nad vysportované tělo).

Dosažení cíle je přitom spojeno s časovým aspektem: krátkodobý cíl lze dosáhnout ve dnech, střednědobý v měsících a dlouhodobý se počítá na roky (Filip Ospalý: „K ironmanu vede aspoň pět let tréninku“). Dosažení cíle lze posuzovat také vzhledem na realizovatelnost: realistické s 40 – 60 % dosažitelností či alibistické s 10 % dosažitelností, kde vidina předsevzetí byla mnohem silnější než vůle a vytrvalost.

Nevzdávejte to!

Rozhodli jste se pro triatlon (běh, plavání, kolo…) a tato myšlenka ve vás vzbuzuje příjemný pocit. Je to dobrý začátek. Jedno z pravidel totiž je, že bychom neměli dělat sport, který nás nebaví. Dejte si postupný a reálný cíl, který je možné splnit. Ne nadarmo se říká, že „ve dvou se to lépe táhne“. Vždy je tak příjemnější trénovat s někým dalším, zažívat společná dobrodružství a navzájem se motivovat. Dobrý trenér vás naučí správnou techniku, budete se zlepšovat, což také motivuje a vede k cíli. A nakonec: nevzdávejte to. Každá cesta má překážky a křižovatky…

CVIČENÍ:
Představte si, že jedete autem z bodu A do bodu B. Když řídíte, díváte se dopředu hlavním oknem (budoucnost, cíl), občas se podíváte i do zpětného zrcátka (minulost). Pokud byste sledovali jen zpětná zrcátka, do cíle rozhodně nedojedete a s velkou pravděpodobností i nabouráte.

Každý dobrý řidič musí mít ve své výbavě potřebné řidičské dovednosti a schopnosti (schopnost koncentrace pozornosti, schopnost zvládat své emoce, vytrvalost, odhad, dodržování pravidel…). Každou cestu je dobré si naplánovat: jak dlouho potrvá, co budu potřebovat na cestu k cíli, na co se musím připravit…Cestu k cíli nám může zjednodušit navigace (=trenér J). V průběhu cesty zažíváme

pocit radosti (jede to dobře), ale také překážky či objížďky. Pokud jsme nedorazili do cíle, může to znamenat že buď nejsou naše řidičské schopnosti kvalitní nebo jsme někde sešli z cesty.

Jaký cíl jste si ve sportu stanovili vy? Jaké „řidičské schopnosti“ máte? Umíte dobře plánovat?

PhDr. Soňa Haluzová (1965) vystudovala jednooborovou psychologii na MU v Brně. Celoživotně se věnuje forenzní psychologie a jako hobby psychologii sportu. Fandí sportu, a jak jinak, triatlonu obzvlášť.