Polarizovaný trénink je něco, o čem se hodně mluví, ale málo ví. Co si vůbec můžeme představit pod pojmem polarizovaný trénink? Kdybychom si představili, že existují tři tréninkové zóny, říkejme jim easy – middle – hard, tak polarizovaný trénink představuje póly tří zón, tedy easy a hard. V praxi to znamená vypuštění střední zóny middle. Tato zóna bývá nazývaná šedou zónou. Tedy samotný název šedá zóna budí dojem, něčeho zbytečného. To všechno zní dobře, zdá se. Jenže je potřeba definovat pojmy easy-middle-hard z hlediska intenzit i z hlediska zón. Ano, to není to samé. Zatímco zónou se rozumí energetické krytí, intenzitou se pak rozumí samotná rychlost (pro běh). K tomu ještě máme úsilí (RPE), které představuje vlastní vnímání intenzity. Složité ?…

Zpátky k polarizovanému tréninku. Co tedy představuje ono polarizování? Polarizujeme zóny, intenzity, nebo vlastní vnímání? Zde je asi největší schizma, jedni mluví o hruškách a ti druzí o jablkách. Dr. Stephen Seiler definuje polarizovaný trénink podle % z HRmax, VO2max či podle laktátové křivky. Tedy definuje tréninkové zóny, ne intenzity. (individuální energetické krytí z % maximální tepové frekvence, VO2max, či hladiny laktátu). Jistě mnoho čtenářů zná notoricky známý poměr 80/20, který nepředstavuje čas v zónách (80 % easy/20 % hard), ale poměr tréninkových jednotek, protože v realitě čas v zónách typicky bývá 90 %/10 %. Co je easy? Dr. Seiler “easy” definuje jako tréninkovou zónu pod aerobním prahem, nebo 2 mmol laktátu, nebo okolo 75 % z HR max. Hard je pak něco za anaerobním prahem, nebo 4 mmol laktátu, nebo 95 % HR max (90 % VO2max). Vše mezi je “middle” tedy šedá zóna. Ono už koncept 2–4 mmol je dneska již překonán, ale pomineme-li diskuzi o laktatu 2–4 mmol a řešit budeme koncept tréninku “aerobní a anaerobní práh”, jakožto konec “easy” a začátek “hard” tak “middle” máme mezi těmito prahy. Pokud bychom si měli představit, jak takový trénink vypadá, pravděpodobně bychom řekli, že běžec, který trénuje týdně 10 hodin, naběhá 9 hodin pod aerobním prahem a pak 60 min na nad anaerobním. Což běžně mohou být ony 2 tréninkové jednotky v týdnu (20 %) a zbylých osm (80 %) naběhá pod aerobním prahem. Kilometrově bude velmi záležet na rychlosti běžce.

Jenže:
Střední intenzita je základním stavebním kamenem maratonského tréninku, neznám moc běžeckých disciplín od sprintu počínaje, kde by atlet záměrně vynechával speciální tempo (tj. tempo závodu) a nesnažil by se na tuto intenzitu adaptovat. Navíc, jak se ukazuje, ti nejúspěšnější maratonci mají právě zvýšený poměr pro střední intenzitu.
Nedávno vyšla unikátní studie elitních maratónců, kteří se v Monze pokoušeli zdolat maratón pod 2 hodiny. Jejich fyziologické parametry přinesly mnoho překvapení, ale tím největším byly poměrně nízké hodnoty VO2max (71 m ml/kg/min), samozřejmě pro běžnou populaci to jsou vysoké hodnoty, ale pro elitní sportovce na vytrvaleckých distancích jsou to hodnoty průměrné. Jak je to ale možné? Vždyť VO2max je bráno jako hlavní předpoklad pro vytrvalostní sporty. VO2max představuje maximální objem kyslíku. Jenže maraton se neběhá na maximálních hodnotách, běžci jsou adaptování na střední intenzitu a Dr. Andrew Jones dodává, tito běžci mají . rozvinutou běžeckou ekonomiku, kterou suplují nižší hodnoty VO2max. Ekonomické pojetí běhu hraje zásadní roli pro úspěšný maraton. Střední intenzita se zdá být velmi účinná pro zlepšení běžecké ekonomiky. Jen si všimněte, jak se mění váš běžecký projev napříč tempem, od klusu po střední intenzitu až po sprint.

Easy, middle a hard jinou perspektivou

Zatímco “seilerovské” pojetí zón mluví o 2–4 mmol laktátu v krvi jakožto determinant určení těchto zón, atletika zná i jiné metodické řady. Na obrázku 1. vidíte tréninkové zóny i intenzity dvojnásobného olympijského vítěze na 1500 m Sebastiana Coea. Zatímco Seiler definuje “hard” anaerobním prahem, tak pro Coea je anaerobní práh konec zóny “easy”, middle je někde mezi anaerobním prahem a zónou VO2max, tedy intenzita 2:45–3:10 min/km, no a pak máme ještě zónu “hard”, chcete-li intenzitu 2:30 min/km a rychleji. Teď si představte poměr 80:20 v tomto pojetí, že 20 % tréninkových jednotek budou o tempu 2:30 min/km a rychleji. Nepředstavitelná rychlost?
To není až taková pravda i mladé děti umí takovou rychlost vyvinout, jen to logicky nevydrží moc dlouho, ale o tom by “hard” mělo snad být. Dostat na hard musí být těžké a vydržet v této intenzitě ještě těžší. Podívejte se na obrázek, kde mladá průměrná 13 letá holka, běží tempo pod 2:20 min/km. Jistě bavíme se o výdrži v této intenzitě v řádu desítek vteřin, ti nejlepší na světě pak v řádu jednotek minut.

Zastánci polarizovaného tréninku často mluví o tom, že lidé trénují zdánlivě tvrdě a tráví příliš velké množství času střední intenzitou. Já si myslím, že dost lidí trénuje naopak příliš měkce a tráví značné množství času nízkou intenzitou a pak intenzitu “middle” nazývají tou “hard” ale pravé “hard” nikdy nepoznají. Ano je metodicky špatně běhat jednou intenzitou, ale pro platí pro všechny tři intenzity a ano, pokud se někdo rozhodne běhat jen tou jednou často volí tu střední. Jenže to nemá nic společného s koncepcí tempových běhu, chcete-li sweet spot tréninku (použijeme-li cyklistickou terminologii).

Na obrázku sice vidíme 7 zón, ale kdybychom je rozdělili do 3, tak sweet spot bude jistě v zóně “middle”.

Závěrem – adaptujte se, čili trénujte podle pravidla “race specific” a nenechte se buď mile, nebo nemile překvapit, zda trénink byl adekvátní či nikoliv. Když chce skočit krasobruslař čtverný skok, tak musí trénovat čtverný skok a ne čekat zda mnoho dvojných postačí. Speciální tempo hrálo vždy zásadní roli v atletice už od dob Zátopka, který se dokonce tempo maratonu učil na ovále udiven, jak je to pomalé běhat 1:20 min / 400 m (což je stále tempo 3:20 min/km čili maraton za 2:20). Zátopek rozhodně neběhal polarizovaně jak se můžete někdo dočíst. Zátopek byl představitel klasické školy střední intenzity. Razil heslo “běhat pomalu už umím, není potřeba to dále trénovat”. Jeho citát podtrhává to, jakou důležitost dával speciálnímu tempu. Jeho opakované čtyřstovky jsou legendárními jako samotný Zátopek. Ono vlastně celá generace špičkových českých běžců vyznávala podobnou filosofii. Lubomír Tesáček halový mistr Evropy z roku 1984 neběhal pomalejším tempem než 4 min/km a dodnes drží národní halový rekord na 3000 m (7:48,8).

Sečteno podtrženo neokrádejte se o speciální tempo, běh není cyklistika a cyklistika není jen Tour de France. Udělejte si tzv. hierarchii potřeb pro splnění vašeho cíle a podle této hierarchie postupujte – je vaší limitem rychlost? Tempová vytrvalost? Odolnost vůči únavě? Někde jsem četl, že maraton je snaha o rychlý běh s unavenýma nohama a právě ta tempová vytrvalost, bývá základním předpokladem pro úspěšný a rychlý maratón. Italský legendární trenér Renato Canova o tom publikoval nemalé množství článků, všechny jeho běžce spojuje jedno – obrovské množství kilometrů ve střední intenzitě.

On i držitel světového maxima Eliud Kipchoge (2:01:39, Berlin 2019) toho naběhá obrovské množství v plánovaném tempu. Piluje stále dokola speciální tempo. A proto tedy neshledávám důvody k polarizovanému pojetí běžecké přípravy pro maratonské distance.

Jaká značka bot je momentálně nejoblíbenější pro trénink? V čem nejraději trénují běžci a triatlonisté? Jdeme s dobou? Na tyto otázky vám odpoví následující text.

Nedávno na populárním webu www.slowtwitch.com byla publikována anketa, které se zúčastnilo 825 hlasujících o preferované obuvi pro trénink. Výsledky ankety mohou být překvapivé, ale odrážejí stoupající trend dvou velikánů. Nike zažívá renesanci a to hlavně díky inovacím, do kterých Nike investuje nemalé peníze. Popularita této tradiční značky výrazně stoupá od roku 2017. Podobný trend zaznamenal i druhý gigant na poli běžecké obuvi Hoka One One. Hoka momentálně dominuje v oblíbenosti tréninkových bot. Hoka se nebojí investovat peníze do marketingu a umí oslovit ty největší triatlonové hvězdy a začíná se to vyplácet. Na druhou stranu strmý pád zažívá Asics, který přišel o známé tváře a postupně se začíná orientovat na asijský trh.

Ostatní značky trendově mají vlnovitý charakter. Dá se očekávat, že inovace osloví nové spotřebitele. Mluvím například o firmě Saucony, který přišla na trh s novou řadou Endorphine. Tato řada má, jak super rychle závodky, tak i tréninkové modely (Shift, Speed).

Jak jsme na tom my v Česku? Zde se ankety zúčastnily dvě skupiny respondentů triatlonisté a běžci. Celkově odpovědělo na otázku “jaká je vaše preferovaná obuv?” 852 respondentů.

Ve skupině triatlonisté anketu velmi těsně ovládla značka Asics 18%, hned následovala Hoka 18% a pak Nike s 11%. Asics a Hoka výrazně převažují v oblíbenosti. Třetí Nike je na úrovni Mizuno (10%) Saucony (9%) a Salming (8%). Za těmito značkami je patrný propad Adidas (5%), On Running (4%), Inov-8 (4%), Salamon a Brooks (3%), New Balance má 1% a následující další značky se zanedbatelnou oblíbeností.

Ve skupině běžci je situace podobná, co se týká dominance značky Asics (19%), následuje Nike (16%) a pak Adidas (12%). Hoka One One je až na 4. místě (11%) ovšem na úrovni Adidasu, nebo Mizuno (10%). Jak mezi triatlety, tak mezi běžci New Balance vévodí konci ankety.

Pokud spojíme obě ankety dohromady, vítězem je Asics (18%), na druhém místě v oblíbenosti tréninkové obuvi je Hoka One One (15%) a na třetím místě pak Nike (13%). Následují tradiční značky Mizuna (10%), Saucony (8%) a Adidas (8%), těsně za nimi je Salming (7%) a Inov-8 (6%). Na opačném konci je Brooks (2%) a New Balance (1%).

Porovnání se zahraničím vykazujeme podobný trend v nárůstu oblíbenosti značky Hoka One One a Nike. Největší rozdíl je v Asicsu, kde (západní) svět se od této značky odvrací, tak v Česku je to stále nejpopulárnější značka tréninkových bot. V Česku je také daleko populárnější Mizuno, než v zahraničí. Preference Saucony je srovnatelné mezi Českem a zahraničím.

Běžecký svět se v posledních letech začíná orientovat na razantní změnu v technologickém pojetí obuvi. Pryč jsou doby, kdy závodní bota vykazovala dva společné znaky: nízká hmotnost a nulový drop. Závodky byly často synonymem pro “šlupky”. Dnešní závodní boty vypadají zcela jinak než ty před 5 lety. Říká se, pokrok nezastavíš. V čem vlastně ten pokrok tkví?
Nejvíce diskutovanou technologií je karbon, přesněji řečeno karbonový plát v botě. Ten ovšem není žádnou novinkou v běžeckém světě. První pokusy s karbonem přišly v devadesátých letech, následně i začátkem dvacátých, ale bez výrazných přínosů ve snaze zrychlit samotnou botu. Běžecký karbonový boom byl odstartován až s pokusy zdoláním maratonu pod 2 hodiny. Výzkumy ukázaly, že karbon musí být tvarovaný, aby měl nějaký přínos. Samotný karbon však nestačí!
Saucony Endorhine Pro jsem testoval déle než 3 měsíce a stihl jsem v nich dva závody. Bota na první pohled působí masivně a díky dominantní bílé barvě velmi elegantně, její hmotnost je velmi nízká. Má velikost EU39 váží 188g. Saucony Kinvara ve stejné velikosti mají 198 gramů, Freedom ISO pak 249g! Drop, tedy rozdíl mezi špičkou a patou boty u Endorphine Pro činí 8 mm, u zmíněného modelu Kinvara pak 4 mm. Trend vyššího dropu je společným znakem nové “rychlé” generace závodních bot.

Na první pohled je evidentní, že bota nedoléhá celým svým povrchem na podložku. Jedná se o SPEEDROLL technologii. Tu poznáte prakticky okamžitě, stačí se v botech jen projít. Boty jsou tvrdé, díky esovitému plátu karbonu po celé délce boty. Klasický test pružnosti, tedy zapružit tak aby se špička boty dotknula paty, vás zaskočí. Nejde to! Narozdíl od dalších vlajkových modelů Saucony jako je řada Kinvara, či Freedom. Dominantou Endorphine Pro je tyrkysová mohutná podešev. Jedná se o technologii POWERRUN PB, která navazuje na EVERUN. PB znamená PeBax, ultra lehká, vylepšená pěna. Je to polstrování boty, tak typické pro dnešní “rychlou” obuv. Pěna má funkci mechanického tlumení. To se díky velmi nízké hmotnosti dobře daří. A také má funkci energetické návratnosti, ta spolu s karbonovým plátem je klíčovou technologií Saucony Endorphine PRO. I laik pozná, že se vyjímají běžným botám!

Ostatní prvky boty jsou spíše designovou záležitostí nebo mají vliv na celkové pohodlí v botě. Za zmínku jistě stojí FORMFIT, tedy opět technologie navazující na technologii ISOFIT, kterou najdete třeba v řadě Freedom. FORMFIT je ještě dál, dokonale obejme vaší nohu a pocit komfortu je maximální.
Co tedy nového Saucony Endorphine PRO do běžeckého světa přinášejí? Endorphine PRO jdou se současnou dobou ideálu rychlých bot. Karbon, pěna, vyšší drop a masivní vzhled jsou všemi atributy novými trendy.

Závodní data

Spolu s novou generací bot se často skloňuje téma energetické úspory oproti běžným závodkám. Energetickou úsporu nečekejte, ale čekejte pocitově rychlou botu. Já jsem milovník běžeckých wattů a i zde v řeči čísel se změna obuvi okamžitě projevuje. A to hned na několika frontách.

1) Vyšší energetická recyklace vyjádřeno v LSS. LSS lze chápat jako vyjádření pružení. Čím vyšší jsou hodnoty, tím je větší kvalita odrazu. Běžné hodnoty LSS mívám zpravidla pod 10 kN/m s Endorphine PRO mám vždy 10+ kN/m. Vysvětlení hledám právě v kombinaci karbonu, respektive tvrdosti boty a tlumící pěny.
2) Vyšší běžecká efektivita, kterou vyjadřuje metrika RE. Je to vztah rychlosti v metrech za vteřinu a výkonu, uvedeno ve wattech na kilogram. Zde je ideální scénář běžet rychleji na nižších wattech. Běžných hodnot dosahuji RE 0.96, v těchto botech 0.98.

Podobné hodnoty mám i v několikrát zmiňovaném modelu Kinvara, ale vždy s nižší hodnotou LSS.

Závěr:
Endorphine PRO jsou skvělé boty splňující vše, co nám nové trendy přináší. Nemůžu se dočkat tréninkových, či tempových bot stejné řady tedy Endorphine Sport a Shift.

Saucony je americká klasika, která vznikla v roce 1898! Tedy pouhý rok po konaném prvním ročníku bostonského maratónu. Saucony má a vždy mělo ve svém portfoliu běžce, kteří se aktivně podíleli na vývoji jednotlivých modelů. Krásným příkladem je model Kinvara. Tento model vznikl na základě zkušeností a potřeb pro legendární závod v dlouhém triatlonu na Havaji. V následujícím textu se však budu věnovat jiným modelům a to konkrétně Saucony Triumph ISO 5. a Saucony Freedom ISO 2. Proč zrovna kombinace těchto dvou modelů? Z mého pohledu se jedná o dobré řešení tréninkové a závodní obuvi na delší distance.
Je libo dobrá tréninková bota na objem i tempo? Saucony Triumph ISO 5. Osobně preferuji vyšší drop, tedy rozdíl mezi výškou paty a špičkou. Ten zde činí 8mm. Nikdy jsem nebyl zastáncem nulových dropů, minimalistických trendů a běhání v sandálech. Tréninková bota v mém vidění světa musí splňovat několik kritérií. Tím hlavním je vyšší drop, který model Triumph jednoznačně splňuje. Smysl dropu spočívá mimo jiné ve vyšším tlumení paty. Přeci jen v tréninku běhám napříč rychlostmi a není výjimkou dopad na patu (seběhy, v únavě, v pomalém tempu). Dobré tlumení je prevence před zraněním. Nemám to štěstí běhat pouze po měkkých lesních cestách a asfalt, jak víme, moc nepruží. O tlumení se stará technologie EVERUN, kterou Triumph disponují. I přesto, že mám spíš pronaci obuv volím převážně neutrální a chodidlům dávám přirozené impulsy na zpevnění chodidla a klenby: bosá chůze po trávě, pravidelná změna povrchu, cvičení a podobně. Stejně jako Saucony, tak i já věřím, že pokud máte nějaká oslabená místa, je potřeba s tím začít pracovat. Svršek boty disponuje technologií ISOFIT, dynamické obejmutí vrchní části chodidla. To je výborná technologie. Chodidlo v botě nepluje a bota na noze dobře drží. Vyšší gramáž boty 275 g (EU 39) jen dokládá její účel – jedná se o tréninkovou botu, která něco vydrží. Náchylný k opotřebování je svršek boty, který je z prodyšné síťoviny. Ta skvěle větrá a ani v zimě nemám pocit zimy, ale pozor na mechanické poškození hlavně v terénu.

Pro silniční závody, či rychlé tempo pak volím vlajkovou loď Saucony Freedom ISO 2. Bota je našlapaná zmiňovanými technologiemi, ale je výrazně lehčí. Velikost EU 39 má 220 gramů. Tlumení EVERUN má skvělé vlastnosti na pevném povrchu dobře tlumí, ale nemám pocit ztráty energie. Závodní boty mívají nižší drop, model Freedom ISO má konkrétně 4 mm. To pro rychlý běh není problém, přeci jen častěji dopadám na střed chodidla. Technologie ISOFIT perfektně obejme svršek nártu a noha drží. Jazyk boty je z části k botě přišitý a tak není důvod řešit nepříjemné posunutí jazyku do stran. Bota je opět neutrální a velmi prodyšná, o to se stará tkanina ISOKNIT. Navíc je zde technologie Tri-Flex, která dobře přilne ke zpevněnému povrchu. I na mokrém povrchu bota neklouže. Tuto technologii obzvlášť při rychlém tempu uvítáte.

Ve Triumphech jsem naběhal okolo 700 km a stále vypadají velmi dobře. Je pravda, že mám necelých 60kg. Podrážka je stále se vzorkem a jen mírně oběhaná v nejvytíženějších místech. Drobné oděrky jsou na vršku boty, ty jsou mechanicky poškozené od keřů podél cest. V modelu Freedom jsem naběhal okolo 200 km převážně rychlým, až závodním tempem. Podrážka je ve výborném stavu – dalo by se říct jako nová. Vršek boty perfektní, stejně jako vnitřek boty včetně vložky.
Pokud hledáte tréninkovou a objemovou botu, model Saucony Triumph 5 se nabízí jako dobré řešení. Pokud hledáte botu pro rychlejší běh na silnici, sáhněte po řadě Freedom!

Používání wattmetru při jízdě na kole nabízí mnoho možností analýzy výkonu jak z nadhledu, celkového podávaného výkonu a jeho vývoji v čase a okolnostech, tak z mikro pohledu, při zkoumání jednotlivých částí otáčky klik. A zatímco globální nadhled se při analýze dat z wattmetru stal de facto standardem při plánování a vyhodnocování cyklistického tréninku, pohled pod pokličku, na detaily otáčky, spousta trenérů a závodníků neřeší. A možná vůbec netuší, že by ho řešit mohla.
Abychom vůbec mohli zkoumat detaily šlapání, musí být splněny tři základní premisy. Musíme mít k dispozici data vhodná pro analýzu, musíme vědět, co chceme zjistit a musíme mít nástroj, který nám to umožní.
Pro všechny níže uvedené metriky musíme mít oboustranný měřič výkonu, protože jen ten nám dodá potřebná data pro sub otáčkovou analýzu a umožní nám více pochopit problematiku šlapání. Vhodným nástrojem pro datovou analýzu může být například WKO5 použitý při vzniku tohoto článku, nebo třeba Golden Cheetah. Takže nám zbývá si ujasnit, na co se ptáme, co chceme zkoumat a zjistit. Na to nám odpoví následující řádky.

Výkon (P) je výsledek notoricky známé rovnice síla (F) × dráha (s) ÷ čas (t). Při cyklistice je výhodné, že pedál nemá zrovna mnoho stupňů volnosti, jeho dráhu lze snadno určit z délky klik a se započítáním kadence získáme kýžený výkon. Takže nám stačí změřit sílu působící v tangenciálním směru na kružnici opisovanou osou pedálů (ostatní zanedbáme, protože je nejen nemáme čím změřit, ale navíc neslouží k pohybu vpřed) a při znalosti počtu otáček za minutu (RPM) se dobereme wattového výkonu. Výše zmíněné nás svádí k domněnce, že dva stejní lidé (hmotnost, průřez atp.) na stejném kole, působící stejnou silou do pedálu na stejné délce klik a stejné kadenci pojedou stejně rychle. Což ovšem většinou není pravda! Problém tkví v tom, že na kliky prostřednictvím pedálů působíme současně levou a pravou nohou, tedy silou levé a pravé nohy. Viz obrázek 1.


A zde rovnou můžeme pomocí dat získaných z oboustranného wattmetru definovat dvě syntetické metriky pro každou nohu:
GPR (Gross Power Released, vyprodukovaný hrubý výkon), to je výkon dodávaný záběrovou nohou, určený k pohybu vpřed.
GPA (Gross Power Absorbed, absorbovaný hrubý výkon), to je výkon podávaný nohou v komplementární pozici, čili působící proti noze záběrové.
Nyní se dostáváme k meritu věci. Rozdíl těchto výkonů je výsledný čistý výkon využitý pro pohyb vpřed a poměr těchto výkonů nám automaticky ukazuje efektivitu šlapání (mechanical efficiency), o které se zmíníme později. Analýza reprezentativního vzorku dat nám ukazuje, že čím má cyklista vyšší výkonnost, tím má nižší podíl GPA vůči GPR.

Na obrázku níže je srovnání na Mean Max. Gross Power Curve: amatérský jezdec (bílý graf) a profesionál (černý graf):


V čase (délce trvání) 0:22:48 hod na PDC dosahuje amatérský jezdec při relativně podobném GPR daleko horších (vyšších) hodnot GPA. Zde vidíme jeden z dílů mozaiky, proč profesionálové „jedou efektivněji“, než amatérští jezdci. Podobnou problematikou se zabýváme v běžeckém světě. Tam může být analýza na první pohled jednodušší, protože dobrá běžecká technika prostě „je vidět“, což nám pěkně demonstruje třetí obrázek.

V cyklistice bohužel tak snadno viditelná dobrá technika šlapání není. Ano, jsou zde různé signály, jako je „zobání“, nebo kolena příliš od sebe a podobně. Přesto nám žádná hi-speed kamera neodhalí, jak je cyklista při šlapání efektivní. Ale velice dobře nám to ukáže právě poměr GPR a GPA.
S tím úzce souvisí i další problematika, Power Balance, čili vyvážení–poměr mezi čistým výkonem podávaným pravou a levou nohou. V ideálním případě se bavíme o rozdělení 50:50, ale k tomu v praxi dochází málokdy. A i když vidíte ve svých statistikách 50:50, opravdu máte 50:50 vždy? Pravděpodobně ne! Pojďme opět porovnat dva záznamy. Na obrázku 4 vidíme docela dobrý poměr mezi pravou a levou nohou a to v rámci celé Power Duration Curve (PDC). Zcela jinak pak působí obrázek 5.


Zde vidíme dramatický rozdíl mezi levou a pravou nohou ve výkonu 1–20 s. Ano, triatlonistu na dlouhé tratě takový problém trápit zřejmě nebude, ale pokud je to XC biker, jako zde, má problém. Bohužel nemáme k dispozici potřebná data, abychom se podívali na Mean Max Gross Power Curve a zjistili, jaký podíl bude mezi GPR a GPA u obou nohou, ale třeba by nám vysvětlil rozdíly ve vyvážení podávaného výkonu mezi oběma nohami.
Na potenciální problém jsme přišli, ale jak z něho ven? To je složitá otázka, na kterou není snadná a jediná správná odpověď. Okamžitý výsledek můžete nastat třeba změnou posedu.
Mnohem lepší výsledky však nese sledování trendu! Jaký je vývoj v daném období, čili jaký vliv má objem, intenzita, technická cvičení, posilování apod. Výsledek často nedostanete hned, ale až po nějaké době, a tu dobu se rozhodně vyplatí monitorovat.

O jakých trendech, dalších syntetických metrikách, můžeme mluvit?

Například o sledování Kurtotic indexu (KI), který nám udává poměr mezi maximální a průměrnou silou, kterou působí jezdec na pedál během celé jedné otáčky. Běžné hodnoty jsou okolo 4,0 a čím je tento index nižší, tím je šlapání s menším podílem GPA.
Další zajímavou metrikou může být Torque Effectiveness (TE). TE je procentuální poměr mezi GPR a GPA během jedné otáčky, respektive právě na základě znalosti TE a čistého výkonu počítáme GPR a GPA.
A konečně poslední zmínění hodnou metrikou je Torque Smoothness (TS), nebo-li hladkost šlapání, což je procentuální poměr mezi průměrným a maximálním výkonem podaným během otáčky.

Na obrázku 6 vidíme vše sumarizované po týdnech. Jaký je trend? Začátkem září se výrazně snižuje Kurtotic Index, roste TE a spolu s tím i TS. Čím to? Jednou z příčin je změna tréninku.
V týdenním souhrnu máme dvě nové syntetické metriky:
Avg AEPF (N) neboli průměrná síla působící na pedál během jedné otáčky a
Avg CPV (m/s), či obvodová rychlost pedálů.
Vidíme, že CPV je zhruba konstantní, ale AEPF výrazně roste (přes 160 N) právě změnou tréninkových impulsů. To, které konkrétní komponenty mají vliv na efektivitu, je samostatnou kapitolou. Dobrým impulsem je rozhodně vyšší kadence, která má prokázaný vliv na zlepšení efektivity šlapání.

Dodatek

Práce s watty není jen o průměrném či maximálním výkonu. Celá problematika má daleko hlubší smysl. Zde třeba najdete odpověď na otázku, proč si pořídit oboustranný měřič výkonu a náměty jak s ním pracovat. Jakým způsobem se dají analyzovat vztahy sil působících do pedálů. Celá problematika by se měla řešit trendově, to znamená neřešit absolutní hodnoty metrik, ale jejich vývoj v čase, kdy hmatatelné výsledky případných změn přichází až po týdnech.
Efektivita šlapání se týká nás všech, ale nejvyšší význam má nepochybně v závodním pojetí. Cyklistický trh nabízí mnoho produktů slibujících ušetření několika jednotek, či dokonce několika desítek wattů, ale snadno se může stát, že nejvíce ušetříte zlepšením své vlastní efektivity, což vám pomůže v rozhodujících momentech závodu. Třeba právě nižší poměr GPR ku GPA může způsobit, že těsně vyhrajete spurt, nebo nižší KI vás může méně vyčerpat, než soupeře s vyšším indexem, a vy mu právě proto v kopci ujedete. Vrcholový a výkonnostní sport je o detailech a tyto detaily bezesporu rozhodují o dobrém výsledku.

Použité termíny

Gross Power Released (GPR): Výkon dodávaný záběrovou nohou, určený k pohybu vpřed.
GPR (R or L) = (Total Power (R or L) × 100) ÷ Torque Effectivenes

Gross Power Absorbed (GPA): Výkon podávaný nohou v komplementární pozici, čili působící proti noze záběrové.
GPA (R or L) = GPR (R or L) – Total Power (R or L)

Average Effective Pedaling Force (AEPF): Průměrná sílu působící na pedál během jedné celé 360° otáčky.
AEPF = (P × 60) ÷ (C × 2 × ℼ × CL)
P = Power in W, C = Cadence in RPM, CL = Crank Length in m

Maximum Effective Pedaling Force (MEPF): Maximální síla působící na pedál během jedné celé 360° otáčky.

Circumferential Pedal Velocity (CPV): Obvodová rychlost pedálu.
CPV = (C × 2 × ℼ × CL) ÷ 60

Kurtotic Index (KI): Poměr MEPF a AEPF. Typická hodnota KI je ~4, ale může se lišit v závislosti na výkonu, kadenci a stylu jízdy (v sedě, ve stoje).

Torque Effectiveness (TE): Metrika definovaná přímo ANT+ protokolem pro wattmetry, značící procentuální poměr mezi čistým a hrubým výkonem během jedné celé 360° otáčky.


Pedal Smoothness (PS) : Metrika definovaná přímo ANT+ protokolem pro wattmetry, značící plynulost šlapání, aneb procentuální poměr mezi průměrným čistým a maximálním hrubým výkonem během jedné celé 360° otáčky.

Velké díky patří Martinovi Dvořákovi, který tento text pozvedl o několik úrovní výše.

Topografické mapy: topografické mapy, tedy mapy, které nabízí nejen značené silnice a objekty, ale i turistické cesty, vyšlapané pěšiny, či vodní plochy. V režimu map, funkcí “around me” uvidíte významné objekty (restaurace, památky apod.), což se může kdykoliv hodit. Již s předchozím modelem 935 jsem často využíval funkci plánování tras. Na 935 jste viděli pouze zda běžíte po trase nebo mimo ni. S 945 vidíte přesně cestu nebo název ulice, po které běžíte (to co známe z cyklistických modelů Edge). V přírodě pak vidíte, kde je vodní plocha a kudy se dá běžet. Myslím, že pro milovníky pohybu v přírodě je to naprosto zásadní obohacení.

Jak novou trať vytvořit? Cest je hned několik. Pro kvalitní trasu využívám několik technik – mapy.cz / strava.com / garmin connect.

Pokud plánujete trať mimo město, například běh v lese (odlehlém) využívám platformu mapy.cz, kde volím turistické značení. To bývá záruka dobrých cest, kde se dá běžet. Soubor GPX stáhnu a vložím buď do Garmin Connectu / new course – import file, nebo připojím Garmin zařízení k PC a vložím do složky New File. Mapy.cz nabízí i výškoký profil, takže budete mít přehled o tom, co vás čeká. Stejný výškový profil se zobrazí i následně, když si trasu otevřete ve vašem zařízení (run/navigation/ courses/export_course).

Další variantou jak vytvořit kvalitní trasu je přes Garmin Connect / courses. Do vyhledávače napište lokalitu, ve které máte zájem vytvořit trasu, zvolte typ aktivity (běh, kolo, hike atd.), automaticky vám to pak nabídne možné tratě, které někdo před vámi vytvořil, nebo absolvoval. Nechybí údaje o délce tratě, převýšení či náročnosti. Pokud se vám někoho trať líbí zvolte “send to device” a po synchronizaci hodinek s mobilem budete mít trasu připravenou v sekci – navigation. V případě, že vás žádná z nabízených tras nezaujala, vytvořte si vlastní.

Po kliknutí na možnost – Create a Course se dostanete do nabídky v dané lokalitě. Zde fialově značené trasy jsou často běhané trasy uživateli Garmin. To bývá jistota kvalitních cest. Trasu můžete libovolne tvořit, upravovat, prodlužovat či zkracovat. Okamžitě (stejně jako na mapy.cz) vidíte délku a převýšení. Potom dáte možnost Save New Course a následně Send to Device.

Třetí způsob na tvoření trasy využívám STRAVU, to má výhodu, že data jsou čerpána i od ostatních uživatelů sportovních GPS zařízení. V sekci – segment explore zadejte požadovanou lokalitu. Po zoomu se vám začnou zobrazovat segmenty, což je opět jakousi zárukou “běžitelnosti”, či oblíbenosti na trase, kterou neznáte. Následně trať můžete vytvořit v Route Builder a postupovat dle instrukcí STRAVA.

Hlavně milovníci trailových ultra běhů ocení možnost vytvoření/stáhnutí tratě a nahrání si ji do zařízení. Mít trať ve vašich hodinkách znamená snížené riziko bloudění. Hodinky vás upozorní, zda se držíte vytyčené trasy, nebo ne. Občas se stává, že chybou souřadnic může dojít k nepřesnému značení trasy.

Pokud nemáte možnost si trasu předem vytvořit a dostanete se do míst, které neznáte máte několik možností. První možnost je nechat si vygenerovat trasu hodinkami:

Tuto možnost naleznete v sekci navigation/round-trip course. Hodinky vygenerují několik tras a vy si zvolíte, která vám je sympatická. Tento proces hodinkám trochu trvá, takže doporučuji začít včas generovat.

V případě, že dáte na vlastní intuici a vyrazíte do míst, které neznáte využijte mapu přímo v módu běhu. Po pár trénincích s mapou se naučíte poměrně zdatně “mapovat” za běhu. Vidíte směr a cestu, zda někam vede apod. Pokud se ztratíte, nevěšte hlavu! Hodinky nabízejí funkci zpět na start a to ve dvojí formě. Ta první vám ukazuje střelku, kde bylo vaše místo startu a kolik kilometrů to je vzdušnou čarou. Vy když běžíte, metry se buď odečítají, nebo přičítají, což logicky záleží na směru běhu. Druhou možností je nechat se vést navigací (jak znáte z auta). Hodinky vám vygenerují cestu zpět na start, pokud z cesty sejdete, automaticky vám to přepočítá novou trasu, včetně délky do místa startu.

To byly základní tipy pro práci s mapou a využití potenciálu vašich hodinek!

Těšili jste se po zimní přestávce na start triatlonové závodní sezóny? Už je tady! Tlak a napětí, které je přirozenou součástí každého závodu, však může optimální výkon značně ovlivnit. Dá se s tím vůbec něco dělat? Ano, skoro vše lze natrénovat, nic se ale nestane přes noc.

Předstartovní tréma sama o sobě neznamená nic negativního. Ba naopak, pokud se hranice napětí pohybuje ve stavu správného „nabuzení“ (tzv. aktivační úrovně) s přiměřenou dávkou adrenalinu, pomůže sportovci udržet koncentraci a vést ke skvělému výkonu. Problém však představuje extrémní stav předstartovní „horečky“ na straně jedné s typickým neklidem, dychtivostí, ale i roztěkaností či předstartovní apatie na straně druhé, kdy je jedinec zkrátka bez energie, nadšení i očekávání. Oba tyto stavy vedou k nežádoucím psychosomatickým potížím (např. bušení srdce, třes, zažívací a dýchací potíže) a zhoršení motorických funkcí (např. těžké nohy, zhoršená koordinace pohybu, špatná technika).

Základem úspěchu každého sportovce je kvalitní příprava se vším všudy. Sem patří například mimo jiné včasná příprava na závod, tedy „co na sebe a co do sebe“. Začátečníkům v triatlonu se jistě osvědčí písemný seznam, někteří triatlonisté, např. Helena Kotopulu, si píšou i podrobný itinerář závodního dne (v kolik vstanu, nasnídám se, kolik času mi zabere cesta na závod, do kolika je registrace…). Určitě se vyplatí obhlídka trati a rozhodně žádné experimentování s jídlem. Pro klid duše je také dobré některé věci zabalit hned 2 x – není nic horšího, než když se vám pár minut před startem roztrhne gumička u plaveckých brýlí nebo prostě ty brýle v tom množství věcí nemůžete najít! Vždyť auto to uveze.

A jak je tedy možné zvládat předstartovní stavy? (příklady technik)

V první řadě zkuste identifikovat své zdroje stresu, tedy co vás nejvíce stresuje (trenér?, diváci?, negativní myšlení?, počasí?, rodiče?, partner?…). Větru ani dešti neporučíte, proto věnujte pozornost jenom tomu, co ovlivnit můžete.

I v tréninku lze zkoušet „závodní situace“ (ne nadarmo se říká, že depo je v triatlonu 4. disciplína). Simulace zátěžových závodních situací vám pomůže potom „na bojišti“.

Vyzkoušejte techniku Stop – prostě si trému zakažte (stop technika – autoregulační psychologická technika direktivně a sugestivně přikazující nezabývat se již některými myšlenkami).

Dle potřeby pracujte s technikami na zvýšení/snížení aktivace:

– techniky na zvýšení aktivace: zrychlete rytmus dýchání („energie dovnitř“ s nádechem, „únava pryč“ s výdechem); jednejte energicky (poplácání po ramenou, poskoky – prokrvení svalů); používejte vnitřní řeč – pozitivní klíčová slova (silný, vpřed, rychle, silně, agresivně, vytrvale, vítěz, chci, dosáhnu, cíl…); poslouchejte hudbu (oblíbená hudba, energie, nadšení, emoce); imaginace (představujte si žraloka nebo geparda) aj.,

– techniky na snížení aktivace: zpomalte rytmus dýchání (nádech a výdech v poměru 1:2; s nádechem se zvyšuje napětí, s výdechem se snižuje napětí ve svalech); zpomalte jednání (uvolněte, uklidněte pohyby); používejte vnitřní řeč (klid, nespěchej, máš čas…); poslouchejte uklidňující hudbu aj.

Hledejte si svou vlastní cestu

Vyzkoušeli jste už všechny možné rady a nic moc nepomáhá? Pak si zkuste najít „svou“ techniku. Věděli jste například, že finská reprezentace si vozí na olympijské hry pletací jehlice? Místo knížek či herních konzolí se Finové věnují v olympijské vesnici prostě pletení. Finové přitom začali s unikátní metodou na uklidnění už na zimních hrách v Soči (2014). Pletli tam šálu, v čemž pokračovali kolegové na dalších hrách v Riu de Janeiro (2016) a

v Pchjongčchangu (2018). Že si při pletení představujete spíše babičku v houpacím křesle než profesionálního sportovce? No a co? Důležitý je cíl.

Celý proces zvládání předstartovní trémy je o sebekontrole, kdy přijmete zodpovědnost za své činy a vydáte se cestou pozitivních zkušeností a zdokonalování. Tak ať se vám daří!

PhDr. Soňa Haluzová (1965) vystudovala jednooborovou psychologii na MU v Brně. Celoživotně se věnuje forenzní psychologie a jako hobby psychologii sportu. Fandí sportu, a jak jinak, triatlonu obzvlášť.

Jezdí světová špička rychleji? nebo intenzivněji? Poloviční Ironman (middle distance, half ironman, Ironman 70.3 – říkejme tomu jak chceme) je poměrně mladá disciplína na tratích (1,9km plavání, 90km kolo, 21.1km běh). Mladá, avšak oblíbená disciplína, protože nabízí krásu Ironmana, ale tváří se jako lidštější varianta dlouhého triatlonu. Donedávna nebylo výjimkou, že profesionálové byli schopni závodit na této distanci po týdnu na „dobré“ úrovni. Ano na dobré, nikoliv však na světové úrovni. Světová úroveň se za posledních 5 let výrazně změnila. Loňská sezóna naznačila jakým směrem se bude tato disciplína ubírat.

Je tu podobné provázání jako u běhu. Distanční silniční běh má hlavní tři vzdálenosti: 10km, 21.1km a marathon. Rozhodně však neplatí, že rychlý běžec na 10km bude i světovým běžcem na maratonu. Trénink je jednoduše odlišný. Půlmaraton však umí skvěle zaběhnout jak maratonec, tak i ten co běhá desítku. To platí i o triatlonu, kde rozdělujeme tři základní distance: olympijský (1,5-40-10) half (1,9-90-21,1) a full (3,8-180-42,2). Historie několikrát ukázala, že kvalitní závodník na olympijské distanci není automaticky závodníkem světové úrovně na dlouhé distanci. Třeba jako Daniel Unger (mistr světa v OH triatlonu 2007) přechod na dlouhé distance zcela nezvládl. Předpoklad je tu ale vysoký: Frodeno, Don, McCormack a další. Ti všichni si velmi úspěšně prošli kolotočem světového poháru v OH triatlonu. Druhou stranu tvoří závodníci, kteří nemají výraznou nebo žádnou historii na krátké distanci: Kienle, Lange, Al-Sultan a přesto se výrazně zapsali zlatým písmem do historie dlouhého triatlonu. Jak je to na půlce? Kdo dominuje? Historie půlky se datuje od roku 2006 (první MS). Prvním vítězem se stal Craig Alexander – zajímavá postava světového triatlonu, který nemá výrazné výsledky na OH distanci, ale 3x se stal mistrem světa na Havaji (donedávna držitel i traťového rekordu), 2x zvítězil na světovém šampionátu na půlce.


(illus. Craig Alexander)

V dalších letech začínají vítězit borci s většími úspěchy na krátké distanci (Potts, Bozzone). V letech 2009-2010 dominuje této distanci Michael Raelert, který se zdá být čistokrevným specialistou na půlky. Ironman mu zcela nesedí a na OH postrádá patřičnou rychlost. Navíc je Michi skvělým cyklistou a na půlce z toho těží.

V letech 2012-2013 se datuje doba Sebastiana Kienleho, specialista na dlouhý triatlon dominuje i na poloviční distanci a za sebou nechává i rychlíky z OH triatlon jako je třeba Bevan Docherty. Rok 2014 se zdá být zlomovým tím, kdo bude nyní určovat směr na půlce. Na těžké trati v kanadském Mont Tremblant vítězí Javiér Gómez – fenomén OH triatlonu, který za sebou nechává Frodena (OH vítěz z Pekingu) a Tima Dona (trojnásobný mistr světa na OH distanci). O rok později v rakouském Kaprunu vítězí suverénně Frodeno, druhý Kienle, třetí nemocný Gómez.

V roce 2016 MS hostí Austrálie a to byl pravděpodobně důvod, proč mnoho favoritů tento šampionát vynechává a radši ladí formu k blížící se Havaji. V Austrálii vítězí (překvapivě) Tim Reed.

Rok 2017 definitivně ukázal trend polovičního ironmana. V Chattanooze po trati letí Gómez pro druhý titul, stříbro má Ben Kanute (olympionik a vycházející stár IM 70.3), bronz má Tim Don. Pódium kompletně složené z odchovanců OH triatlonu světové úrovně.

Loňský rok (2018) byl co se týká výkonů rekordním: pódium obsadila bývalá elita krátkého triatlonu. Vítězí Jan Frodeno! (zlatá z OH 2008), druhé místo bere Alistair Brownlee (2x zlatá z OH, 2012,2016) a trio nejlepších doplňuje pětinásobný mistr světa a medailista z OH 2012 Javier Gómez.

Nikdy předtím se na této distanci rychleji neběželo! To je aktuální podoba toho, jak se na půlce závodí! Takové výkony si ovšem vybraly/vybírají svou daň! Vítěz Jan Frodeno týden po šampionátu oznamuje, že má únavovou zlomeninu. Alistair Brownlee ukončuje sezónu z důvodů zranění. Javiér Gómez sice závodí na Havaji, avšak jeho výkon je neslaný/nemastný.

O několik měsíců později se na bahrajnské horké půdě koná IRONMAN 70.3 Middle East Championship a pódium kompletně obsadí norské trio: Blummenfeld – Iden – Stornes (tváře olympijské distance). Vítězný Blummenfeld předvedl výkon z jiné galaxie: 21:36 – 01:56:52 – 01:06:57 finish: 03:29:04. Zajet půlku pod 3:30? Jeho výkon si rovněž vybral svou daň o několik týdnů později v Ománu, kde ze zdravotních důvodů ze závodu odstupuje.

Ze světa běhu pozorujeme, že světová maratónská špička zvládne v TOP kvalitě pouze dva maratony za sezónu (zpravidla jeden na jaře, jeden na podzim), půlmaraton tito borci berou jako přípravný závod – takže jich opět stihnou max. dva za sezónu. Z toho vyplývá, že světová běžecká špička má maximálně 4 velké závody za rok! Tento model postupně přebírá i světová triatlonová špička! Nepočítám závody pro sponzory, kde jejich účast je povinná, avšak podané výkony jsou se značnou rezervou (nižším Intenzity faktorem).

Někteří triatlonisté cítí, že jim ujíždí vlak a tak se v tréninku snaží tuto situace zvrátit. Krásný příklad je Lionel Sanders, který je známý svým pseudo vědeckým pojetím tréninkového procesu. Po světovém šampionu v Jižní Africe se nechal slyšet, že když viděl výkony svých konkurentů tři dny nespal. Ve snaze zůstat ve světové špičce si způsobuje únavovou zlomeninu. Stejný problém trápí i Jessieho Thomase, který před nedávnem zaběhl samotný 1/2 maraton za 1:08.

Domnívám se, že světová špička nejezdí rychleji (v řeči analýzy, nemají vyšší FTP), ale jezdí ve vyšší intenzitě (mají vyšší intenzity factor; IF*). Javier Gómez v roce 2014 na světovém šampionátu běží 1:09, v roce 2017 pak 1:10 (vlnitý profil) a o rok později 1:08. Samotný půlmaratón běží letos za 1:06:48. V roce 2018 na stejné trati 1:07:54. Je však naivní si myslet, že Gómez jak stárne, tak zrychluje. Nabité zkušenosti posouvají závodníka a dovolují mu závodit ve vyšší intenzitě.

Extrémní intenzita však má zničující dopad na organizmus a sportovec se z takového výkonu vzpamatovává déle. Jak jsem zmínil v předchozím textu, dříve nebylo výjimkou, že půlky elita jezdí ob týden, či 14 dní. Avšak s novým přístupem (vyšší intenzity faktor; IF) takový přístup již není možný (stejně jako u běžců).

*O Intensity factoru IF (NP/FTP)
IF je vztah podaného výkonu k FTP, kde FTP je maximální možný výkon na 60minut. Laicky by šlo porovnat FTP k anaerobnímu prahu, ale jedná se jen o jakési přirovnaní. Nelze tvrdit, že FTP se rovná ANP! IF má svou škálu: víme, že regenerace je s IF do 0.65 (tedy 65% od FTP). Víme, že základní vytrvalost trénujeme s IF (0.70-0.78, cyklistika, 0.75-0.80 běh) apod. Dnes víme, že IF pro půlmaraton je 1.0 (světová elita) a má to svou logiku, vždyť elita běží právě půlmaraton za 60min! Takže se jedná o maximální možný výkon na 60min. Jaký IF se dosahuje v rámci 1/2 ironmana? Tabulky uvádějí IF 0.89-93. Tedy triatlonová elita, běží půlmaraton na 89%-93% ze svého hodinového maxima. Na obrázku je záznam Lionela Sanderse IM70.3 North American Championships, kde běží s IF 0.89 (3:31min/km), z toho plyne, že jeho FTP je 3:09min/km. Na dalším obrázku je vidět IF na maraton v rámci IM Arizona (IF 0.82, na tempo 3:53min/km; IF 1.0 je opět 3:09min/km.).
Podle mého názoru se světový triatlon na poloviční distanci ubírá směrem vyššího IF (než je tabulkové 0.89-0.93). Domnívám se, že elita v současné chvíli jezdí s IF 0.95-0.98.


(IM70.3 North American Championships)


(IM Arizona)

Chcete se věnovat triatlonu? Postavit se na start olympijské trati či dokonce zdolat trať ironmana? Hlavně si upřímně odpovězte na otázku: „Proč to chci dělat nebo dělám?“ Zejména vaše motivace předurčí dosažení cíle.

Motivace (termín pochází z latinského slova „motus“ = pohyb) je „hybná síla“ lidského chování, na jehož počátku stojí motiv, tedy pohnutka zaměřená na uspokojení určité potřeby. Ta může vycházet z nedostatku (např. pociťujeme prázdnotu/smysl života) nebo naopak přetlaku (např. pociťujeme potřebu odreagovat se od stresu, vybít vztek…). Sport (triatlon nevyjímaje) naplňuje u jednotlivců přitom navíc také specifické potřeby jako např. potřebu soutěžení (být na bedně je super), sebezdokonalování (chci na sobě pracovat), sebepřekonávání (nejde to, ale půjde to), ale také potřebu určitého životního stylu (prostě být in), potřebu osobního statusu (všichni tam byli, taky jsem tam byl), potřebu nezávislosti a individuality či potřebu zvýraznění sexuality (není nad vysportované tělo).

Dosažení cíle je přitom spojeno s časovým aspektem: krátkodobý cíl lze dosáhnout ve dnech, střednědobý v měsících a dlouhodobý se počítá na roky (Filip Ospalý: „K ironmanu vede aspoň pět let tréninku“). Dosažení cíle lze posuzovat také vzhledem na realizovatelnost: realistické s 40 – 60 % dosažitelností či alibistické s 10 % dosažitelností, kde vidina předsevzetí byla mnohem silnější než vůle a vytrvalost.

Nevzdávejte to!

Rozhodli jste se pro triatlon (běh, plavání, kolo…) a tato myšlenka ve vás vzbuzuje příjemný pocit. Je to dobrý začátek. Jedno z pravidel totiž je, že bychom neměli dělat sport, který nás nebaví. Dejte si postupný a reálný cíl, který je možné splnit. Ne nadarmo se říká, že „ve dvou se to lépe táhne“. Vždy je tak příjemnější trénovat s někým dalším, zažívat společná dobrodružství a navzájem se motivovat. Dobrý trenér vás naučí správnou techniku, budete se zlepšovat, což také motivuje a vede k cíli. A nakonec: nevzdávejte to. Každá cesta má překážky a křižovatky…

CVIČENÍ:
Představte si, že jedete autem z bodu A do bodu B. Když řídíte, díváte se dopředu hlavním oknem (budoucnost, cíl), občas se podíváte i do zpětného zrcátka (minulost). Pokud byste sledovali jen zpětná zrcátka, do cíle rozhodně nedojedete a s velkou pravděpodobností i nabouráte.

Každý dobrý řidič musí mít ve své výbavě potřebné řidičské dovednosti a schopnosti (schopnost koncentrace pozornosti, schopnost zvládat své emoce, vytrvalost, odhad, dodržování pravidel…). Každou cestu je dobré si naplánovat: jak dlouho potrvá, co budu potřebovat na cestu k cíli, na co se musím připravit…Cestu k cíli nám může zjednodušit navigace (=trenér J). V průběhu cesty zažíváme

pocit radosti (jede to dobře), ale také překážky či objížďky. Pokud jsme nedorazili do cíle, může to znamenat že buď nejsou naše řidičské schopnosti kvalitní nebo jsme někde sešli z cesty.

Jaký cíl jste si ve sportu stanovili vy? Jaké „řidičské schopnosti“ máte? Umíte dobře plánovat?

PhDr. Soňa Haluzová (1965) vystudovala jednooborovou psychologii na MU v Brně. Celoživotně se věnuje forenzní psychologie a jako hobby psychologii sportu. Fandí sportu, a jak jinak, triatlonu obzvlášť.

Rozhodně nemá cenu srovnávat výkony světové běžecké mužské elity v porovnání se světovou triatlonovou elitou. Stejně tak nemá význam porovnávat výkony Frooma a Frodena. Vytrvalostní sporty zrychlují. Maratónci dosahují lepších časů a svět čeká na prolomení magické hranici dvou hodin (jsme od ní 1 min a 40 s). Ironmani také výrazně zrychlili. Na Havaji minulý rok byla pokořena osmihodinová bariéra (Patrick Lange 7:52:39), na kterou se dlouho čekalo. Stejné jméno drží i běžecký traťový rekord na havajské trati (2:39:35, 2016). Při hlubším pohledu do statistik zjistíme jistý trend. Pekelně se posunuly výkony v cyklistické části, napříč světem, a více závodníků je schopno podat „kvalitní“ běžecký výkon. Ovšem co je kvalitní běžecký výkon v Ironmanu? Pojďme si pohrát s časy!

V olympijském triatlonu umí světová elita běžet 10 km pod 30 min. (Alistair Brownlee, OH 2012, 10 km split: 29:07!) Mužská světová běžecká elita dá „desítku“ okolo 27 minut. Ale co ženská běžecká světová elita? Světové maximum na silnici je 29:43 (Joyciline Jepkosgei, 2017). Standard pro OH 2020 je pro ženy vypsán 31:25! To je čas, který bez pochyby zvládne každý v Top 50 olympijského triatlonového rankingu. Maratónský standard pro muže je vypsán jako čas 2:11:30 a pro ženy 2:29:30! Nabízí se tedy myšlenka, že by se elita v Ironmanu mohla výkonnostně dostat někam na hranici maratónu za 2:30:00 a možná lépe. To se však ani zdaleka neděje! Nabízím 4 důvody proč se v Ironmanu běhá „pomalu“.

1) Maratón versus maratón v Ironmanu

Konstruktérům běžeckých tratí (maratónu), jde převážně o to, aby trať byla rychlá (a splňovala pravidla IAAF). Jak tedy vypadá běžný maratón? Často je veden v jednom okruhu, po širokých ulicích, s malým počtem zatáček a ideálně žádné obrátky o 180 °. Běží se po kvalitních asfaltových cestách. Jeden okruh je dokonale propustný pro velké množství závodníků. Některé maratóny dokonce mají značenou optimální trajektorii (např. Berlin Marathon). Nejprestižnější maratóny se z pravidla běhají na jaře a na podzim, z jednoho logického důvodu: teplota! Ideální teplota pro maratón je 4–10 ° C. Organizátoři shání kvalitní pacemakery (vyjma Bostonu, NY, mistrovských a olympijských závodů). Pacemaker má výrazný podíl na dosaženém čase, ale i při absenci pacemakerů je zde určitá síla skupiny (Frontpack). Závodník může využít, podobně jako v cyklistice, závětří, kde se dá ušetřit značné množství energie. Jak vypadá takový klasický maratón v rámci Ironmana?

Zatímco městský maratón je veden zpravidla v jednom okruhu, ten ironmanský bývá tradičně ve 3 až 4 okruzích. To má však hned několik úskalí. Tím zásadním je propustnost na trati. I když je čelo závodu většinou doprovázeno cyklistou vybaveným píšťalkou, mnoho závodníků pod vlivem únavy svými manévry často omezí své okolí. Kritickým místem jsou občerstvovací stanice! Zde chodící, klusající závodníci značně ovlivní rychlost ostatních. To v klasickém maratónu není! Tam z pravidla bývají občerstvovací stanice v rozmezí 5 km, zatím co v Ironmanu je vzdálenost mezi stanicemi okolo 2 km! A pokud je závodník, Ironman, využívá, mění mu to často rytmus běhu. Trať v Ironmanu je často vedena menšími uličkami (z obrubníku na obrubník), parky (štěrkové cesty), centry měst (kočičí hlavy). Velmi často nechybí obrátka/y o 180 ° v rámci jednoho okruhu. Tyto faktory mají jednoznačně vliv na konečnou rychlost! Závodník nemá k dispozici pacemakery a ani nevyužívá sílu čelní skupiny.

Zatím co „Majors“ maratóny se běhají na jaře a na podzim a z rána (kvůli teplotě vzduchu 4–10 ° C), Ironman se koná převážně v letních měsících a na maratón se vybíhá v pravé poledne, kdy teplota často přesahuje 30 ° C. Tento fakt je naprosto zásadní! Chlazení organizmu stojí závodníky mnoho energie a s rostoucí teplotou navíc dochází k neschopnosti adekvátního chlazení organismu a akutně hrozící přehřátí je donutí ubrat na výkonu. Ranní starty mají i další výhodu – pravděpodobnost menší síly větru. V poledních až odpoledních hodinách bývá síla větru vyšší.


(Boston.com)

Troufám si tvrdit, že tyto nuance mají značný vliv na dosahovanou rychlost. Závěrem je potřeba zmínit, že zatím co certifikovaný maratón měří 42.195 km, maratón v Ironmanu může vykazovat až 5% odchylku. Tedy velmi často se stává (vyjma snad Havaje), že běžecká trať bývá kratší!


(handerella.com)